O dětech s psychickými problémy, co není funkční v běžné léčbě, co je nutné změnit. Příběh 10leté Karin

Audioverzi textu najdete na https://soundcloud.com/ina-pokorna/psychika-d-ti

Chtěla bych otevřít jedno z velmi citlivých témat hlavně pro rodiče – a to je téma dětí, které se potýkají s psychickými problémy.

Statisticky je rok od roku více dětí a mladistvých, kteří dochází k psychologům a psychiatrům, stoupá i statisticky číslo sebevražedných sklonů nebo dětí, které se sebepoškozují. Přibývá dospívajících dětí, kteří dochází k psychologům a končí v psychiatrické péči na medikacích.

K napsání tohoto článku mě inspirovalo to, že během jednoho týdne se na mě obrátilo 5 rodičů dětí (věkové rozmezí 10 – 30), kteří se léčí u psychologů, následně psychiatrů, ale jejich stavy se místo toho, aby docházelo ke dlouhodobému zlepšení, spíše zhoršují.

👉 👉 Ještě než se rozepíšu o tom, kde vidím hlavní problém, chci říct, že si vážím každého lékaře, ať už pracuje v jakékoliv oblasti medicíny. Obdivuji je, jejich práce není jednoduchá, nesou velkou tíhu zodpovědnosti. V oblasti psychologie a psychiatrie mi zde chybí jiného úhly pohledu na pacienty. Samozřejmě ne všichni psychologové a psychiatři mají stejné přístupy.

V příběhu Karin popisuji, jak postupoval při práci psycholog – psychiatr. Nejde mi o to, a ani mi nepřísluší, kritizovat jeho práci, ani práci žádného lékaře. Potřebuji poukázat pouze na to, že jsou přístupy, které nejsou pro děti, potažmo dospělé pacienty efektivní a zdravé.

👉 Žijeme ve světě, který je plný kontrastů. Kontrasty se odráží všude, každou chvíli v každodenním životě. Zažíváme kontrast chtěného a nechtěného, jednu chvíli se cítíme dobře, uvolněně, v další chvíli cítíme tíhu a napětí. Energie tíživějších i lehčích emocí je všude kolem nás.

👉 Příklad kontrastu:

Představte si, že jedete v autě a vidíte nádhernou krajinu, lesy, nebe s bílými mraky, svítící slunce. Přenesete pozornost zpět k řízení, otočíte hlavu a uvidíte kamion, který převáží zvířata na porážku, nebo stojíte na semaforu a vidíte, jak rodič křičí na malé dítě, které se nemůže bránit.

Nebo jdete lesem, vidíte krásu stromů, rozkvétající kytky, přenesete pozornost na potok a uvidíte odpadky, napěněnou páchnoucí vodu.

👉 Rodíme se do kultur, rodin, sociálních skupin, kde jsou v každé určitá pravidla. Co se týče emocí tak většinou jsme vedeni tak, že když se cítíme jako děti špatně a lidé okolo se nechtějí zaobírat emocemi, nechtějí je u dětí řešit (ani to možná většina neumí) začneme se postupem času domnívat, že když se "cítíme špatně, tak je i s námi něco špatně". Takto vzniká trauma, což je nechtěný zažitý stav, se kterým si neví bytost v dítěti rady a nemá pro ně v danou chvíli řešení.

👉 Co nejrychleji se pak snažíme dostat do bodu, kdy se budeme cítit zase jen dobře, protože tak to vyžaduje prostředí. Důvod je jednoduchý. Zaručuje nám tento naučený pocit "cítím se dobře a jsemv pohodě" blízkost s naším prostředím, protože prostředí to vyžaduje.

Začneme pocity a emoce, které nemůžeme projevit a cítit - vytěsňovat.

👉 Co se tedy stane s člověkem, který je od dětství vedený tak, aby se cítil jen dobře, aby mu nic nebylo? Co si takový člověk začne myslet, když se potká s realitou všedního dne a zažíváním kontrastu a spouští se mu ve vypjatých situacích trauma?

Začne se domnívat "že když se cítí špatně, musí se změnit, něco ze sebou udělat, musí se "napravit".

Pod tímto pocitem "když se cítím špatně, je se mnou něco špatně – musím se změnit" je skrytá velmi bolestivá další vrstva, která nese přesvědčení "jinak budu sám, když mi něco bude". Tuto vrstvu většina lidí nevidí, dá se ale prozkoumat soucitným dotazováním.

Zkuste si položit otázku: "Je reálné, aby se člověk cítil během dne pouze dobře a nebo v pozitivních emocích, pocitech ?"

Reálné to není.

🍀 Běžný přístup psychologů, psychiatrů🍀

Psychologové a psychiatři se snaží pomoci člověku dostat se do stavu, kdy se bude cítit lépe. Z krátkodobého hlediska je to prospěšné. Z dlouhodobého hlediska je to velký problém.

Důvod je ten, že směřují pacienta k tomu, aby se cítil dobře a opomíjí fakt, že je to v životě, kde se potkáváme s kontrastem chtěného a nechtěného – nereálné. Pacienti nedostávají ujištění, že i když se cítí hůře, že jsou v naprostém pořádku.

Jsou naopak i lékařiutvrzováni v negativním přesvědčení, co mají naučené od dětství, a to je přesvědčení "Když se cítím špatně (bezmocně, beznadějně, smutně, nahněvaně = jsem špatná/špatný, musím se změnit".

Bezmoc, beznaděj, smutek, hněv, jsou také části naší osobnosti, nejdou změnit na něco lepšího, protože takové sami o sobě jsou přirozené. Jsou to důležité části naší osobnosti, naše zraněná "já", která potřebují uzdravit tím, že se člověk rozhodne "znovu cítit". Vážná zdravotní onemocnění také souvisí kořenově s těmito částmi naší osobnosti.

🍀 Jak je to s dětmi🍀

Děti jsou lehce zmanipulovatelní. Důvod je ten, že jsou vůči dospělým (rodičům, v tomto případě lékařům) bezmocní, jsou na nich existenčně závislí. Kvůli zachování si blízkosti v rodině jsou schopni přijmou vše, co se po nich žádá a popřou vše, co je jejich pravdou.

Na rodiči je, aby přijal zodpovědnost za to, jak se dítě vyvíjí emočně. Někteří rodičemají tendenci přenášet zodpovědnost za emoční stavy svých nezletilých dětí na druhé (lékaře, učitele, nebo přímo na dítě). Pokud rodič přenáší svoji zodpovědnost na dítě, z dítěte se pak stává "obětní beránek" rodiny. (Na konci článku přidávám video o tom, co je obětní beránek rodiny)

Pokud rodič nechce přijmout zodpovědnost za to, jak se jejich dítě cítí a nechce řešit přímo emoční stav dítěte tím, že mu bude pomáhat s emocemi, musí pak počítat s následky.

Následky buď bude chtít vidět a řešit je, a nebo je popře a přehodí zodpovědnost na dítě.

👉Následky mohou být:

- dítě se od rodiče v dospělosti odkloní, protože si nevytvoří rodič s dítětem vztah, který je založený na emoční důvěře, proběhne mezi nimi odcizení

- bude čelit tomu, že se jeho dítě sebepoškozuje

- bude vidět strategie, jak se dorovnává jeho dítě s emocemi nezdravě (alkohol, drogy, přílišná sexualita, útěky z domova)

Chápu, že rodiče jsou pod velkým tlakem. Život na Zemi je ale nejen o kontrastu, ale i hodnotách a zodpovědnosti a svobodné volbě se rozhodnout. I každý rodič si musí uvědomit jaké má hodnoty a za co chce a za co nechce přijmout zodpovědnost a za co chce nebo nechce nést následky.

🍀🍀Příběh Karin🍀🍀

Karin je 10 roků. Je nejstarší ze 3 sourozenců. Rodiče přivedli dívku k lékaři – psychologovi -psychiatrovi, protože začala být skleslá a bez nálady s příznaky obsedantně kompulzivní poruchy.

Matka je plně zaměstnaná dalšími dvěma sourozenci, otec je pracovně velmi vytížený.

Karin popsala lékaři, jak každý den s ní chodí do školy neviditelná "nálepka". Kam jde Karin, tam je nálepka. Je s ní i v noci. Karin při návštěvách lékaře namalovala obrázek nálepky, k ní do bubliny napsala – "líbí se mi tady, snad mě doktor nevyhodí". Na druhém obrázku dívka namalovala další nálepky a k nim do každé bubliny namalovala pozdrav – ahoj, já jsem nálepka, ahoj, jak se máš. Lékař vedl léčbu i přes rodinné konstelace tak, aby "nálepka" ze života dívky zmizela.

Na sezeních přesvědčil Karin, že to zařídí tak, aby nálepka zůstala u něj v ordinaci, aby jí už dále neobtěžovala.

Karin začala upozorňovat rodiče na to, že se necítí s psychiatrem dobře na sezeních. Rodiče tohle sdělili lékaři. Ten je přesvědčil o tom, že se to občas děje a že jí opravdu dokáže pomoci.

Rodiče tedy dali zapravdu lékaři a nebrali v potaz pocity Karin.

Lékař dále doporučil rodičům Karin hodně zaměstnávat mentálně i pracovně.

Karin je nyní ve fázi, kdy má pocity, že se cítí chvílemi dobře, ale má stavy, kdy má silnější propady do stavů úzkostí a pocity, že "nemůže vydržet v těle", zvýšila se jí potřeba více kontrolovat vše, co udělá.

👉Rozbor

Takto vedené sezení způsobilo Karin krátkodobou úlevu.

Z dlouhodobého hlediska je Karin rodiči i lékařem ale vedena k tomu, aby se oddělila od svých emočních částí – tento postup způsobuje v její osobnosti rozdělení – fragmentaci – trhlinu.

Lékař použil i gaslighting, když Karin sdělil, že nálepka zůstane u něj v ordinaci.

Její pocity, že "nemůže vydržet v těle" jsou následek vytěsněných emocí, které se snaží dostat z těla směrem ven, ale naráží na obranu – kontrolu, která jí v uvolnění emoce brání, protože nemá vedle sebe nikoho, kdo by jí s emocí pomohl a vyřešil ji. Probíhá mezi jí a rodiči odcizení místo toho, aby rodiče s ní začali vytvářet pozitivní emoční vazbu.

Pokud rodiče nezačnou Karin opravdu vnímat a vytvářet s ní emočně bezpečný vztah, realita dospívající a dospělé Karin může být taková, že se bude potýkat s depresemi (deprese - stav potlačení emocí a následek rozdělení osobnosti), silnými úzkostmi, panickými ataky, studem (stud - fyziologická reakce těla - nervového systému, která způsobuje odmítnutí a necítění emocí, nutí člověka se separovat).

(Poznámka: Podobné trauma zažíval dnes 30letý Petr. Následek tohoto dětského traumatu začal řešit bohužel ve 14 ti letech sebepoškozením. Sebepoškozující se člověk cítí v tomto bolestivém aktu fyzickou úlevu od emočního napětí. Kolem 20 roku života Petr začal více pít alkohol, a kouřit marihuanu, což jsou také strategie, jak necítit emoční bolest a cítit aspoň nějakou úlevu v těle. Petr je nyní ve fázi uvědomění si svého emočního traumatu.)

👉Řešení

Aby k tomuto oddělení Karin od jejích emočních částí nedošlo, a Karin se správně naučila zacházet se svými emocemi (které potřebuje proto, aby byla fyzicky a psychicky zdravá, aby žila život, který jí naplňuje), měl lékař ujistit Karin, že nálepka není nepřítel, ale že je to emoce, která něco potřebuje.

Karin je nejstarší ze 3 sourozenců.

Jedna z nakreslených nálepek byl strach a smutek, že se jí vzdaluje její matka tím, že se stará více o mladší sourozence. Rodiče musí nechat Karin vyplakat, matka ji musí ujistit, že je zde i pro ni i když jsou v rodině další sourozenci. Je nutné, aby se domluvila s Karin, kdy a jak budou trávit čas jen spolu, bez dalších sourozenců.

Další z nálepek byl hněv, že mladší bratr dělal Karin schválnosti a ona byla obviněna z něčeho, co neudělala ona, ale bratr. Nebyla v hněvu vyslyšena. Byly jí překročeny osobní hranice. Tady je správný postoj rodiče dovolit Karin, aby projevila hněv přímo na ně jako rodiče i na bratra. Pokud to rodičům bude vadit, musí si uvědomit, že autoritativní vzorce, co si smí a nesmí dítě dovolit na rodiče jsou zastaralé a nefunkční. Většinou se předávají v rodinách z generace na generaci a musí si rodiče uvědomit, jak oni se cítili jako děti, když k nim jejich rodiče přistupovali stejně.

Pokud by rodiče i lékař zaujali tento postoj ke Karin, naučila by se, že cítit emoce je v pořádku, cítila by svoje osobní hranice, protože by uměla používat hněv, a hlavně by měla méně pocitů samoty.

Pocity samoty, který každý člověk v sobě nese – ve větší, nebo menší míře - souvisí s tím, jak emočně sám se člověk v dětství cítil a byl nucen se jako dítě s emocemi sám vypořádat.

🍀Jak pomoci mysli změnit naučené negativní přesvědčení

Jedna z technik je, že si můžete napsat na kousek papíru:

(Příčina) Když se cítím špatně = (následek) Je se mnou něco špatně, musím se změnit, jsem špatný.

Pozorujte, jak reaguje vaše tělo.

Pod to si napište tu samou rovnici s nerovná se.

Když se cítím špatně ≠ je se mnou něco špatně, musím se změnit, jsem špatný.

Pozorujte znovu, jak reaguje vaše tělo.

Můžete si i napsat "Když se cítím špatně = i takový jsem v pořádku, normální"

Při jaké z těchto rovnic cítíte větší úlevu v těle?

Co je pro tělo přirozenější?

Věřím, že se i u nás postupem času dostane do popředí v praxi psychologů a psychiatrů práce s emocemi a emočním traumatem. Tak, jak se to už začíná dít v Severských zemích a v USA.

🍀Inspirativní videa Teal Swan

O rodičovském odcizení

https://www.youtube.com/watch?v=tecX9fTMmi8

Jak přestat být obětním beránkem rodiny

https://www.youtube.com/watch?v=QKMOqK_sBL4&t=601s

Léčení emočního těla

https://www.youtube.com/watch?v=c3V_Gtfr_YA&t=1472s